Sayako častˇ 2

17. července 2010 v 11:55 | xxxx Mitsu xxxx |  Storie's
pokráčko... pod perexem!!



Mamka seděla v obýváku a brečela. Když jsem se chtěla zeptat, co se stalo, vyjela na mě.
,,Ty štětko!!! Taháš se po nocích s nějakym klukem, že je to tak???!!! Slečna si odejde a ani mi neřekne, kde je a s kým a já abych tu čekala se založenýma rukama a trnula hrůzou!!! Chodíš do toho baru za klukama, viď?! Ty se s nima pelešíš a brzo dopadneš jako mladá matka, na kterou se otec jejího dítěte vysere a ty na něj zbydeš sama!!! Že se nestydíš!!!" Máma řádila jako smyslů zbavená. Chrlila na mě jednu nadávku za druhou, třískala věcma a po tvářích se jí kutálely slzy. Ani mě nenechala jí nic vysvětlit.
,,Mami, snad jsme si řekly, že už jsem svobodná a můžu chodit kdy chci a kam chci!!"Vyhrkla jsem ní na svou obranu, ale mámu to neuklidnilo.
,,Ne když se po nocích pelešíš s kdekým!!!"
,,Ale mami, já se nepeleším s kdekým!! Už dávno nejsem tvoje malá holčička, abys mi říkala, co mám a co ne, já to vím sama nejlíp!!"
,,Jo a proč jsi poslední dvě noci nebyla doma!! Myslela jsem, že to takhle bude lepší, ale ty jsi bez táty zvlčila! Pořád tu chodíš jak mátoha, je mi jasný, že jsi zabouchnutá do nějakýho kluka, ale měla by sis dávat pozor! Ani nevíš, jaký o tebe mám strach! Co když otěhotníš?! Co pak?!"
,,Mami, já nemůžu otěhotnět…"Řekla jsem popravdě.
,,Jakože ne! Ikdyž používáte ochranu je tu riziko že…"
,,Mami, já teď…chodím s jednou holkou."Jen co jsem to řekla, máma úplně stuhla, jako kdyby jí někdo zmrazil. V celé místnosti zavládlo hrobové ticho.
,,Moc jí miluju."Dodala jsem po chvíli. To už se máma vzpamatovala. Skoro to vypadalo, že je ještě rozčílenější, než předtím, ale pak jen klesla na pohovku a hlavu složila do dlaní.
,,Ach panebože…"
,,Mami…To bude dobrý…"Snažila jsem se jí pohladit po rameni, ale ona ucukla.
,,Možná…možná to není tak."Mumlala, že jí přes ty ruce nebylo skoro rozumět. ,,Možná se jen pořád bojíš otce. Já, já chápu, že jsi neměla dobrý příklad manželství. Možná se teď mužů bojíš, možná to není tak…"
,,Jak, mami?"Neubránila jsem se otázce.
Obrátila na mě své velké smutné oči.
,,Že nejsi to, co jsem z tebe chtěla mít…"
Nejdřív jsem na ní jen nechápavě koukala, ale pak jsem se sebrala a odešla ven. Ještě za mnou cosi křičela, ale já nevnímala. Celou cestu se mi draly slzy do očí a když jsem byla už dost daleko od našeho domu, nevydržela jsem to a propukla v pláč.
Pamatuji si, jak táta říkal, že ze mě jednou bude velká slečna. Že až vyrostu, vezmu si krásného prince a odjedeme spolu do zámku. Budeme mít spolu krásného chlapečka a holčičku a můj královský otec, on, bude moc šťastný. Ano. To byly jeho představy. Řídit mi život. Mě a mámě. A ta si na to tak zvykla, že zcela přijala jeho názory. Táta vehementně odsuzoval homosexualitu a cokoliv spojeného s ní. Říkal, že muž a žena patří k sobě a cokoliv jiného je proti přírodním zákonům. Tím ale myslel svoje zákony. Ty, podle kterých musela žít i máma a být mu vzornou manželkou i příležitostným boxovacím pytlem, kdykoliv měl zrovna špatnou náladu. Když jsme od něj konečně utekly, máma se rozhodla dát mi volnost. Říkala, že když už mi je tolik, jsem dost stará na to, abych věděla co je a není správné. Akceptovala rovněž, že kdykoliv budu chtít odejít, můžu i bez jejího svolení. A teď té přílišné volnosti možná lituje. Možná lituje i toho, že jsem se kdy narodila… Jestli přijala tátovy názory, tak určitě. On by mě zabil, kdyby věděl o mém poměru s Rose. Ale máma. Proč…proč se už neosamostatní. Proč na tátovi, byť kilometry vzdáleném, pořád visí? Proč se najednou chová jako on?
Možná už žila pod jeho nadvládou tak dlouho, že úplně zapomněla na sebe.
A nebo…to je ona, kdo mě nenávidí.
Když jsem se dostala domů, zjistila jsem, že máma mluví do telefonu. Když jsem přišla blíž a slyšela o čem mluví, zhrozila jsem se.
,,Ano, Richarde? Možná by bylo lepší, kdyby…"
,,NE!!"Zaječela jsem a rychle třískla se sluchátkem. Richard byl můj otec.
,,Ty mu NEMŮŽEŠ volat!! Už probíhá rozvodové řízení, copak ty chceš všechno to peklo zpátky!!??"Ječela jsem a přitom třásla s mámou. Neovládala jsem se. Ovládal mě strach.
,,P…promiň já jen…nevěděla jsem co dělat. Ale já s ním netelefonovala! Ani jsem nevymačkala číslo, mluvila jsem do hluchého sluchátka!"Blekotala máma a po tvářích jí stékaly slzy.
,,LŽEŠ!!"
,,Ne-nelžu, vždyť nám ještě nezapojili telefon…"
Přestala jsem s mámou třást a podívala se na telefon. Vzala jsem sluchátko do ruky a vytočila číslo na nějakou úklidovou agenturu, které jsem našla v inzertních novinách. Máma měla pravdu. Vůbec nic.
S úlevou jsem položila sluchátko.
,,Promiň…já jen že…je to tak náhlé. Vlastně mě to zasáhlo víc, než kdybys řekla, že chodíš s klukem. Bylo toho na mě moc. Já…za nic tě neodsuzuju a…omlouvám se ti."Vykoktala máma a já jí objala. Bylo toho moc na nás obě.
Večer jsem ale jako obvykle šla do baru. MUSELA jsem ji vidět…POTŘEBOVALA jsem ji. Opravdu strašně moc. Jenomže když jsem vešla dovnitř, zjistila jsem, že něco je jinak… Rose už seděla u baru, ale když jsem přišla, nepozdravila mě. Ani se na mě nepodívala.
,,Ahoj, Rose!"Řekla jsem a chytila jsem ji za rameno, ale ona se vyškubla.
,,NEDOTÝKEJ SE MĚ!! NECH MĚ BÝT!!"Zaječela na mě, třískla svojí napůl plnou skleničkou o pult a utekla pryč.
Vrhla jsem na barmana pohled "Co se s ní děje?" A on mi odpověděl:,,Dneska má nějakou špatnou náladu. Asi něco s otcem nebo tak něco…"Už jsem na nic nečekala a vyběhla za Rose. Byla zamčená v jedné kabince na dívčích záchodech a brečela. Opřela jsem se o dveře té kabinky.
,,Rose…já…ať se stalo cokoliv…můžeš mi to říct…chci ti pomoct…"
,,MLČ! SKLAPNI!! Ty vůbec nevíš o co jde!! Nemohla bys mi pomoct, ani kdybych ti to řekla!!!"Ozvalo se z kabinky. Úplně jsem to napětí cítila ve vzduchu. Ale nedala jsem se.
,,Rose prosím…uklidni se…"
,,NECH MĚ BÝT!! NECH MĚ UŽ KONEČNĚ NA POKOJI!! PROČ TU POŘÁD JSI?! PROČ SEM ZA MNOU CHODÍŠ KAŽDÝ VEČER, HM?! PROČ MĚ PRONÁSLEDUJEŠ? PROČ?! PROČ?!"
,,Protože, Rose, já tě miluju!!"Vyhrkla jsem na ní zcela nečekaně. Sama jsem se divila, že ta slova zazněla z mých úst, když jsem je předtím nedokázala vyslovit. A vtom jsem si všimla, že pláč utichl. Dveře kabinky se otevřely, až jsem málem spadla na zem a Roseiny ruce mě vtáhly dovnitř. Tam mě Rose objala. Poprvé jsem se cítila, že jsme si doopravdy blízké. Brečela mi přímo na rameno a třásla se jak osika. A já tam jen tak stála a nemohla tomu všemu uvěřit. Cítila jsem její teplo, i mokré slzy, které mi dopadaly na blůzu, i vlasy, které mě lechtaly na tváři. A byla jsem jí blízko, a přitom tak daleko. Nevěděla jsem, co se s ní děje. Nevěděla jsem, co říct, jak ji utěšit, protože jsem neznala její problém. Ale zdálo se, že Rose nechce slyšet má slova. Možná se jen potřebovala někoho chytit a já byla nablízku… Anebo to udělala, protože mi věřila…věřila, že ji budu držet a nepustím.
,,Rose…"Vydechla jsem. ,,Rose, cokoliv se stane, budu tady…"
,,Dík…"Řekla Rose, když konečně přestala brečet. A chabě se na mě usmála. ,,Ach jo, mám řasenku po celym obličeji!!!"Zalamentovala a přitom se zatvářila tak, že jsem se tomu musela smát.
Večer jsme šly k ní domů…a asi víte, co se dělo XD
Druhý den, když jsem se probrala, Rose už byla vzhůru a koukala do stropu. Bylo vidět, že nad něčím přemýšlí, tak jsem se jí zeptala:,,Hej, nad čím dumáš?"
Ona se jen usmála a řekla:,,Nad ničím."
,,Nad ničím?To ti nevěřím!!"Odporovala jsem.
,,Ne vážně!"
,,Nejde přemýšlet nad ničím!! Musíš na něco myslet!! Řekni mi to!"
,,Ne."
,,Jo."
,,Ne!"
,,Jo!"
,,Ne!!"
,,A jo a jo a jo!!"
,,Hele, proč se vlastně hádáme, takhle po ránu?"Zeptala se najednou Rose a pak se začala smát-a já s ní. Nakonec jsem ji nechala být, dala jí pusu a šla domů jako obvykle.
,,Ahoj, mami!"Pozdravila jsem, hned jak jsem vešla. Máma seděla v pracovně a něco si četla.
,,Ahoj, Sayoko."Pozdravila už mírněji, než předtím. Vůbec jí nevadilo, že jsem byla v noci pryč. V tomhle mi dala absolutní volnost.
,,Copak si to čteš?"
,,Ále-to rozvodové řízení! Už brzy bude soud, ale ten termín konání…"
Nakoukla jsem jí přes rameno a zděsila se.
,,To je přece na moje narozeniny!"
,,Ano. Koná se to v hlavním městě, víš… Tak to asi vypadá, že tam strávím celý den. Je mi to moc líto."
,,To neva mami…však my si to vynahradíme…"Utěšovala jsem ji. ,,Tohle pro mě přece taky bude dárek, ne?"
,,Ty jsi ale optimista…"Povzdechla si máma. ,,Ale já se toho soudu pořád bojím."
,,Nic si z toho nedělej, mami. Dobře to dopadne." Řekla jsem a líbla jí na tvář.
,,A hele-copak se stalo, že dneska sršíš radostí? Hm?"Mrkla na mě máma šibalsky.
,,Vůbec nic, jen jsem…šťastná."Odpověděla jsem a šla do svého pokoje.
Opravdu mi bylo mnohem líp. Měla jsem dobrý pocit z toho, že jsem Rose konečně vyznala své city. Ale co ona? Cítila to stejně? Za chvilku už mě zase začaly hlodat neodbytné myšlenky na to, jestli to Rose se mnou myslí opravdu vážně. Sice se známe jen pár dní, ale já o ní skoro nic nevím, a to mě trápí…
Cestou k baru jsem si prozpěvovala nějakou písničku a až po pár minutách jsem si uvědomila, že je to ta, kterou mi kdysi zpíval táta. Okamžitě jsem se zastavila. Podívala jsem se kolem sebe. Zrovna jsem procházela parkem. Už tam skoro nikdo nebyl, jen nějací rodiče s dítětem. Ta malá holčička se snažila chodit, ale pořád o něco těma svýma buclatýma nožičkami zakopávala. Byla strašně nemotorná, ale rodiče s ní měli ohromnou trpělivost a vždycky, když spadla, zvedli ji. Mě by táta nezvedl, nikdy. Možná, že to byl Rosein problém. Potřebovala někoho, kdo ji chytí, když bude padat. Někoho, kdo ji zvedne, když náhodou spadne. Ale nikoho takového zřejmě neměla. A její táta nepřišel, když brečela. Ona brečela kvůli němu…
Jak jsem vstoupila do baru, všimla jsem si, že už nehraje hudba. Obrátila jsem se k baru, ale Rose tam nebyla. Šla jsem tedy za barmanem zeptat se ho na ni, ale zjistila jsem něco hrozného-to nebyl ten starý barman, kterého jsem znala! Tohle byl úplně jiný chlap!
,,P-promiňte…nevíte, kde je Rose Alice…dcera majitele baru…hrála tu na piáno…"Vykoktala jsem ze sebe nejistě. Barman si mě jen změřil pohledem a pak neochotným tónem pronesl:,,Nikoho takového neznám. Bar teď patří novému majiteli. Vím jen, že vyhodil starého barmana a najal mě. A jestli tu nechcete jíst, nebo pít, tak laskavě odejděte. Nejsme žádná seznamka."Dodal ještě a ukázal prstem na dveře. Odešla jsem odtamtud pořádně naštvaná. Ten starý barman vůbec nebyl tak oprsklý!!
Pustila jsem ale barmana rychle z hlavy a vydala se k Roseině bytu. Doufala jsem, že ji zastihnu tam. Ale marně. Dveře byly zapečetěny s nápisem exekuce. Začala jsem být zoufalá. A vtom vyšla ven jedna sousedka, taková stará milá kulaťoučká paní, už dřív jsme se tu potkávaly, když jsem ráno odcházela od Rose.
,,Hledáte Rose Alice? Před chvilkou se sbalila a odešla-myslím, že jí zastihnete na vlakovém nádraží. Říkala, že pojede do Tokya."
,,Toky…"Ani jsem nedořekla a už jsem se řítila směr vlakové nádraží. Doufala jsem, že ještě neodjela. Nebyla jsem žádná sportovkyně, ale snažila jsem se běžet co nejrychleji a ikdyž mě už po pár metrech začalo nesnesitelně píchat v hrudníku, přešla jsem to. Zaťala jsem zuby a běžela co nejrychleji dál…dál a dál…abych zastihla Rose. A přitom jsem doufala, že se rychle probudím z toho zlého snu. Nechtěla jsem věřit tomu, že se všechno tak najednou obrátilo. Nechtěla jsem věřit tomu, že by Rose odešla bez rozloučení.
A pak jsem konečně doběhla na nádraží. Rychle jsem se tam rozhlížela, ale bylo tam moc lidí. Lítala jsem sem a tam a narážela přitom do nich. Z pár stran jsem se dočkala nevybíravých nadávek, ale bylo mi to jedno. Hlavní bylo najít Rose. Rose…!
Když jsem jí konečně zaregistrovala v davu, zaplavila mě obrovská vlna štěstí. Tak přecijen ještě neodjela! Ihned jsem se k ní rozběhla, ale cestou jsem zakopla o dlaždici, která trochu trčela ze země, ztratila jsem rovnováhu a spadla na zem. Když jsem se vzpamatovala, Rose nikde. "To snad ne…! Přece ji neztratím…!" Říkala jsem si a už jsem začala ztrácet naději, když mě něčí ruka chytla za rameno a uslyšela jsem známý hlas.
,,Neměla jsi sem chodit, Sayoko…"
Rychle jsem se otočila.
,,ROSE!!! CO SI TO PŘEDSTAVUJEŠ, TAKHLE SE SBALIT A ODEJÍT!!! A VŮBEC SE NEROZLOUČIT!!!"Vychrlila jsem na ni, plná vzteku.
,,Promiň, já…nemám ráda loučení."Řekla Rose nadmíru klidně, ale uhla přitom pohledem.
,,Rose…měla jsi mi říct, co se stalo…našly bychom společné řešení…"
,,Jaké řešení, Sayoko?! To jsem ti měla říct, že můj táta prohrál všechny peníze v hazardních hrách?! A co bychom vymyslely, prosímtě-! Jaké společné řešení?! Tady nic takového není, já odcházím-za tetou do Tokya."
,,Ale Rose…ty nesmíš odejít…já tě potřebuju! Já tě miluju!!"
Rose jen zakroutila hlavou. ,,Ty jsi ještě dítě, Sayoko. Vůbec nevíš, co život obnáší. Někdy musíš učinit rozhodnutí, které ti není příjemné."
,,Není příjemné?! Není příjemné?! Ty-ty mě neopustíš!! Nedovolím ti to!! Zůstaň ještě…něco vymyslíme a…"Už jsem nemohla dál mluvit. Vytryskly mi slzy.
,,Není jiná cesta, Sayoko…"Ušklíbla se Rose.
A vtom mě něco napadlo. ,,Rose-ty-miluješ mě?"
,,Cože?"Nechápala Rose.
,,Ptám se tě, jestli mě miluješ!! Ještě nikdy jsi mi to neřekla…"
,,Sayoko prosímtě…nech toho…"
,,NE!! Řekni mi to!! Hned!! Slibuju ti, že jestli mě nemiluješ…tak…tě nechám jít…"Bylo pro mě už obtížné mluvit. Polykala jsem slzy a na nohou jsem se držila jen tak tak.
Naše pohledy se střetly. Nebylo cesty zpět.
,,Dobře, řeknu ti tedy pravdu, Sayoko. Nikdy jsem k tobě nic necítila, vždyť náš vztah byl jen o sexu…promiň…"
Ta slova mi úplně vyrazila dech. Bodla mě do srdce jako tisíce ostrých kopí. Už jsem nebyla ničeho schopná. Klesla jsem bezvládně na zem a brečela. Rose se snažila mě utěšit, ale já jí odstrčila tak prudce, až sama upadla. Už jsem ji nechtěla. Nechtěla jsem nikoho. Uvnitř mě její slova pořád strašlivě sžírala a ničila. Strašně to bolelo. "Nikdy jsem k tobě nic necítila." Nikdy…Nikdy… Ta slova se mi rozléhala v hlavě jako ozvěna. Ostřejší a krutější, než tátovy nadávky a bití. Nebyla jsem ani schopná vstát, prostě jsem seděla na bobku a brečela jako malé děcko. Pár lidí se nade mnou pozastavilo a dívali se na mě jako na blázna. Určitě si mysleli, že jsem mnohem mladší, než mi ve skutečnosti bylo, protože jsem hrozně naříkala. Brečela jsem a brečela a nemohla jsem přestat. Přestala jsem, až když jsem uslyšela blížící se vlak. Rychle jsem vstala a otřela si slzy. Rose už stála a čekala na vlak, jakoby se nic nestalo.
Podívala jsem se na ní a na chvíli, na malou mizivou chvíli se naše pohledy střetly. Ale ta chvíle mi připadala jako věčnost. Mohla jsem se v těch jejích modrých očích ztratit navždycky. A to bylo také to jediné, co jsem chtěla. Ale nebylo mi to dopřáno. Rose se hned zase otočila a za pár vteřin už nastupovala do vlaku. Nástupiště se vyprázdnilo a já tam zůstala. Zrazená, opuštěná, s obrovskou ránou v srdci.
To bylo naposledy, co jsem Rose Alice viděla. Byla to moje první opravdová láska, první milenka. A ikdyž se říká, že čas rány hojí, já stále vzpomínám. Dokonce i dnes, když už mám jinou partnerku, s kterou jsem naprosto šťastná, pořád na Rose Alice myslím. Dokonce i dnes na ni nemohu zapomenout a někdy přemýšlím, co se stalo s barem Mirage, co se stalo s tím milým panem barmanem, s kterým se tak krásně povídalo, co se stalo s mým otcem, který se už k tomu soudu nikdy nedostavil. A už ani nikam jinam, jakoby se po něm zem slehla. A hlavně, co se stalo s mojí Rose, dívkou, na kterou jsem nikdy, nikdy nepřestala myslet. Co asi teď dělá? Je šťastná? Takovéhle otázky se mi často honily hlavou. A někdy jsem dokonce měla pocit, že to, co mi tehdy řekla, ta slova, která mě tolik ranila, nemyslela až tak vážně. Že prostě chtěla jen odejít. Že mě přecijen, ikdyž to nikdy nepřiznala, alespoň trošičku, ale pravdivě…milovala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama